Revisiting Classic Albums: Dark Side Of The Moon Od Pink Floyd

2024 Autor: Francis Oldridge | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-16 20:38

Několik záznamů v hudbě dosáhlo legendárních výšin Dark Side of the Moon. Ohebný triumf Pink Floyd se stal jeho vlastní značkou s estetikou, která přesahuje její základy progresivního rocku. Samotný název okamžitě vykouzlí hranolové umění, které bylo plácnuto na všechno, od samolepek a triček až po černé plakáty a dokonce i automobily.

Ano, album se děsivě dobře synchronizuje se začátkem The Wizard of Oz (neúmyslně, říká skupina). Ale je to také hudebně mistrovské dílo, které kombinuje inovativní zvuky s jemností produkce, které předběhly dobu. Výsledkem je nahrávka, která hraje plynule od začátku do konce a je ovlivněna experimentálním rockem, bluesem, jazzem a expresionismem uměleckého studia.

Kapela byla známá již v 70. letech. Členové se shromáždili kolem konceptuálního alba, seskupení skladeb se točilo kolem přímějšího a soudržnějšího tématu. Tehdejší nedávný odchod zakládajícího člena Syda Barretta a jeho mentální boje spolu s vyčerpávajícím činem být prominentní rockovou kapelou v době rozkvětu klasické rockové éry přiměly Pink Floyd přemýšlet o šílenství. Místo toho, aby psala prostorné nebo analogické skladby, vypadala kapela v očích věcí jako chamtivost, smrt a šílenství.

Zajímavé je, že album bylo původně zamýšleno jako něco, co Pink Floyd bude hrát jako celek a bude se tahat jako jediná cestovní položka. Původně přezdívaná Dark Side of the Moon: Piece for Assorted Lunatics, měla zahrnovat tuny extrémní výbavy pódia, jako je Psystem a mixážní pult s 28 stopami. Nakonec se dostal do studia Abbey Road Studios, kde jej Alan Parsons pomohl uvolnit do světa.

Vrstvení vzorků a efektů je působivé i nyní, téměř o padesát let později. Mějte na paměti, že v roce 1973 bylo skládání takových nahrávek vyčerpávající a vše se dělo na pásku, někdy s použitím více mixážních pultů pracujících současně. Album krásně proplétá vše od nahrávek v terénu po reakce kartiček od pracovníků studia (nejslavněji „Proč bych se měl bát umírání?“Na začátku „The Great Gig in the Sky“). Stejně zábavná je legenda, kterou Roger Waters vynechal na sezení, aby sledoval svůj oblíbený fotbalový tým Arsenal, a že skupina by někdy upřednostňovala Montyho Pythona před hraním.

živé, chodící zvíře, album začíná vhodným vzorkem srdečního rytmu (a také tak končí), který se organicky rozlévá do vlnového prvního akordu elektrické kytary „Speak to Me“. V tomto okamžiku je posluchač už pod vodou, v písni sef velryby, která je zvučná a podivně uklidňující.

Díky „On The Run“se podmínky děsivě stávají. Posluchač má pocit, jako by vstupoval do temnoty psychiky, s dronujícími zvuky propletenými s maniakálním smíchem a obrovskou mírou napětí. „Time“má úvod, který by zabila každá kapela, s nádherným obloukem povstání limitovaným vynikajícími, měřenými perkusemi. Píseň předvádí skvělou vokální souhru mezi Davidem Gilmourem a Richardem Wrightem a kytarovou prací ve stylu Zeppelin.

Potom „The Great Gig in the Sky“, nejtěžší píseň na planetě, která pokryla vikaraoke. Zahrnuje zpěvačku relace Clare Torry, která jde absolutně bláznivě, vokální setkání s gospelovou cestou hlasové cesty, kterou nelze replikovat. Příběh spočívá v tom, že se po nahrávání omluvila za svou intenzitu, aby ji kapela zasypala chválou. Její vokály odlévají a plynou jako samotný příliv během tohoto oceánu písní.

„Peníze“jsou zlověstné a modré, připomínají nám nebezpečí plynoucí z měny. Samotná basová linka od Rogera Watersa je známá. Vhoďte úhledné vzorky mincí a pokladen a máte páteř hip-hopu ještě předtím, než žánr vůbec existoval. Nahrávka se pak houpá podél vi „Nás a jim“, dojemné, hymnické písně podpořené syntezátory, dechovou hudbou a velkým vokálem pozadí. Stejně jako umučený génius vyzařuje píseň potenciál i pocit hrůzy, které se pohybují na obou koncích spektra, ale vždy se vracejí k uklidňujícímu vokálu Gilmoura.

Píseň čistě přechází do skladby „Any Color You Like“- natolik, že je snadné zapomenout, že jde o dvě samostatné skladby. I když je v celém albu spousta rušení, do dnešního dne je pořád pěkně zapnuté. Tady se uvolnili a hráli něco, od čeho byste v časných ranních hodinách čekali víc od sklepa než od slavného nahrávacího studia.

Poslední dvě rány způsobené „Brain Damage“a „Eclipse“slouží jako dokonalé vrcholné finále alba. Šílenství prosakovalo a zejména u druhé písně je tu pocit podrobení. Je to otok, zvukové připomenutí, že jsme v celkovém schématu věcí tak malí a že všechny tyto duality (život / smrt, stvoření / zničení, nákup / krádež) jsou hloupé kousky pod dvojí silou všech, slunce a měsíc.

Kupodivu to není jediný 42minutový zvukový blok, který stojí za to se ponořit do hlavy od roku 1973. Ještě zvláštnější je, že temná strana Měsíce roste s každým dalším rokem relativněji. Vzhledem k tomu, že se jedná o téma vyrovnávání se s moderním světem, které se vždy týká tématu, může být záznam ještě nějak lepší, dalších padesát let. S nástupem robotů se digitální technologie rozprostírá na obzoru a automobily se začínají řídit samy. Toto monumentální rockové album bude i nadále soundtrackem k šílenství nás všech.